Ta vesnice Skalsko se mi líbí......na prudké stráni nad zeleným, skalnatým údolím s potůčkem mi připadá jak česká verze francouzských kamenných městeček, trčících věkovitě na kopcích v krajině... Jsem tu, abych účastí podpořil již zaniklé mše... Dva dominikánští mniši se odhodlali s nadšeným odhodláním vzkřísit v mšenském kraji odumřelý duchovní život.......Skalský kostel, přes nějž se vlna obecně společensky přijímané víry přelila už hodně dávno, je sice velký a pěkný, ale odraný jak oběšenec, visící pro výstrahu už hodně dlouho na slunci, větru, dešti...
Do mše, provoněné hojným kadidlem, se setměním a hartusením přihlásila bouře... nedá se odejít, železnými dveřmi protéká voda a za nimi leží hustý koberec stále drnčících krup... Když se bouře vyhalasila, otevřelo se nad širokou náhorní rovinou mnohatvaré, mnohabarevné oblačné představení... Stromy, požehnané vodou, se třpytí ve slunci... do dálky odchází nafialovělá temnota, nad níž se tyčí majestátní horstvo zářících kumulonimbů......ani se mi nechce do údolí na nádraží......
Sedám si na lavici pod nádražní střechou, hledíc na odpařující se koleje... „A ejhle, ty jsi mi ale pěkný pan domácí !“ ......na kolejích se objevil krásně vybarvený rehek... Jako obvykle při setkání se zvířetem na něj žvatlám, dětinsky nepřemýšleje, že mi nerozumí... Hlas přece nemá jen hranatý obsah slov, ale též melodiii... a o té ptáci něco vědí...
Dívá se na mě z očka do očka a přelétává sem a tam, stále blíž a blíž ke mě... O to víc žvatlám, radostně povzbuzen jeho zájmem... No vida, jakého nového kamaráda jsem potkal! Rehek už sedí na lavici kus ode mě, pokukuje, začíná mě napadat, že trochu nervózně přešlapuje... A v tom mi to začíná docházet... Houby zájem, houby kamarád! On tady někde má hnízdo s mladými a já jsem ve skutečnosti jen překážka, které se bojí a která mu brání zafrčet se zobáčkem plným hmyzu do svého domova! Zvedám se, abych vyklidil místo, a rozhlížím se po trámech, kde že ten střapatý domov bude? Ale ouha - hnízd je tam několik po celé délce přístřešku - a venku prší... No tak nic, kamaráde, budeš mě muset chvíli snést, říkám mu, když usedám znovu na lavici obžalovaných... Díváme se sobě do očí... Tedy on jedním zkoumavým a já svým nadšeným jedním a půl, následkem to bitky v mládí…
Nakonec se přece odvažuje, zvažuje tlaky potravní situace a vyhodnocuje zevrubně mou osobu, a zalétá do hnízda nade mnou, které tak ztrácí svou anonymitu... Kolikrát jsem už zažil ty zvířecí oči, ať už ptačí korálky či bezedné studny srn, nehybné hadí čočky či pronikavé lasery divočáků... Vždycky, vždycky se ty oči zavrtaly až do největší hloubi mého já, kam ani sám nedosahuju...do hlubiny blízkosti, jednoty... Na tu němou otázku, to hluboké zkoumání možnosti důvěry, nikdy nezapomenu ve všech jejích podobách...
Ošuntělý vagonek přijíždí s houkáním... Tak už budeš mít pokoj, tatínku... Nebylo to sice tvým zájmem, ale přece jsme se setkali....přece jsme se do sebe zapsali....přece jsi mi nakonec tu důvěru dal....a snad i ten Pták na nebi absolutna v tom velkém kamenném hnízdě se svíčkami na kopci... Odjíždím poctěn ve směru temných oblaků...
Karel z lesa
PS: ...ale ještě si neodpustím zcela praktický dovětek, který to vše rozbije... taková je realita... To nádraží bylo, stejně jako nádraží v Katusicích a ve Mšeně, za nevím kolik milionů plně a krásně zrekonstruováno. Stejně tak vlastní těleso trati mezi Mělníkem a Mladou Boleslaví. Práce na trati trvaly více než rok a stály stovky milionů. Následně potom, po dokončení všech těchto prací, byl provoz na této trati víceméně zrušen - současný stav je takový, že ve všední dny už nejezdí vůbec žádné vlaky a několik jich jede pouze o víkendu, a to pouze v letních měsících... jeví se to jako praktický poslední předstupeň pro následné definitivní zrušení trati... Tak takhle nádherně smysluplně se to u nás v tomto státě dělá, víte? Na nic nejsou peníze, že? Z jakýchže to peněz, než ovcí daňových poplatníků, že? Ano, tak zase utíkejme k volebním urnám zvolit lidi, kteří se nám vysmějí jako naivním hlupákům, spotřebnímu materiálu... Kdo kdy psal své protesty na různé úřady, ví, o čem mluvím... Občane, jako svobodný idiot vol, my si stejně uděláme neodvratně to, co chceme my... Proti tomuhle výrazně českému brutálu byla bouře nad Skalskem neškodným mňoukáním...
Záviděníhodná stolice
Věříce i nevěříce,
již z rána rmoutí se velice,
nedostaví-li se svatá,
nebo pravidelné stolice.
Kdo nemodlí se,
u boha neobstojí,
kdo špatně stravuje se,
při stolici stojí.
Správného života si hledět
a zdravě jíst
a při stolici budeme sedět,
tím jsem si jist.
O SLOVECH
Vibrace
Slovo je vibrace vzduchu.
Vibrace vzniká v egu.
Ego sídlí v hlavě,
slovo tak vyletí hravě.
Tak si uber
Když se člověk potřebuje
někam dostat rychle,
objedná si Uber.
Já názor vyslovím rychle
a pak si říkám uber,
to si nikdo neobjednal.
Přídavek
Přidávaná důležitost skutku
je větší,
než důležitost skutku.
Součástí srazů Skupiny XXVI v dřevních dobách, kdy jsme na sebe byli napojeni nějakým neviditelným vodivým drátkem, díky kterému co říkal jeden, to zároveň druhý myslel - a naopak, bývaly básnické hry. Hrávali jsme je často až po půlnoci, ideálně kolem druhé hodiny ranní. Nastříhaly se papírky, každý napsal první verš a poslal to dál, další na něj zareagoval, pak papírek zahnul, napsal druhý verš a zase to poslal dál. Další reagovali stejným způsobem, aniž věděli, co tam kdo napsal před nimi, na co vlastně navazují. Když byly papírky popsány, rozbalily se a četly. Výsledkem byly někdy infantilní bláboly, ale jindy zas skvostné perly. To můžete posoudit sami - papírky, které se dochovaly, jsme přepsali do wordu a zde vám nabízíme k přečtení druhou část. První část jsme uveřejnili zde: https://www.xxvi.cz/index.php/dejiny/basnicke-hry-z-let-minulych-1-cast
56.
Tiše si rozmysli hříchy
zpovídej se hlavně z pýchy
hříšníci jsme asi velcí
V Polsku vládnou Kačeři
já nemám nic k večeři
dí Paroubek neteři
Můj mozek nikdy nezteří
a už se na ni sápe
jen to prosím neberte tak vážně
von ti to ten čurák smázne
Vítěz ducha nad hmotou
udělal kříž nad robotou
Přineste radar, milí Amíci
ozáření a slibný smrad
komouše kopnout do varlat
Rudá krávo šílená
pořádn řešíš dilema
v Cibulkových seznamech
v česnekových neznámech
v chilli temné houštině
tváříš se vždy nevinně
Kahuda tam mrká na drát
jo, chtěl by chlapec mrdat
negramotný obojživelník
genilání výletník
nahý příslušník
nezůstal sám stát
57.
Karlov pod Ještědem
zatím ještě jedem
duše se záporem i kladem
skřípajíc zuby zápasí
Voníc z huby po jedné z past
volím podnik Instaplast
v lese se s tebou ztratím
svléknu se z gatí
navlíknu tě do opratí
Nepomůžou ani jiní
co oblíknou tě do šatů
nezapomeň kravatu
oranžovou od Paroubka
s harmonikou Vaška Koubka
šuká Jakub Zahradník
doživotní náhradník
v Mokropsech i v Suchdole
Čech nahoře a Lech dole
Podřipsku se mše směje
Neruda zajíždí do prdele
dokud se Topolča neposere
Máte ňáký klepky, smažky?
Na hlavu vám patří dlážky
mezi žebra nožík malý
strčil a víc nevyndal
odešel prý v širou dál
Prý nechce spát pod širákem
roní slzy nad čůrákem
který nabod rosničku
na špendlík či jehličku
Obřady Zeleného čtvrtka skončily. Během Gloria zněly zvonky, vtíraly se za slova chvalozpěvu, až z toho bolela mysl: Co poslouchat dřív? Pak vše utichlo a během Proměňování už se ozývaly jen řehtačky. Nyní Ježíš osaměl v Getsemanské zahradě. A my věřící na chvíli s ním. Ministrant přitáhl odkudsi štafle, prošel naším středem a přikryl černou látkou velký krucifix vpravo vedle oltáře. A já se jen divil, jak rychle zase většina od postranního oltáře zmizela. Prožíval jsem vlastní vědomí dosud hořící v mé mysli a vnímal jsem, jak hoří jiná vědomí za mnou. Zůstalo nás tu jen pár a naproti nám ten, který toužil, abychom jej doprovodili v jeho samotě. Smrtí musel projít sám, ale šlo přece o to, kdo z nás k ní spolu s ním sestoupí nejhlouběji. Vzpomněl jsem si na myšlenky Simony Weilové, na to, že tíseň člověka zůstává pro ty okolo na hranici viditelnosti, vždyť trpící se stahuje sám do sebe. Ale je to tak opravdu? Třeba je jeho zbědovanost natolik zřetelná, že před ní musí druzí odvrátit tvář.
Ještě též noci jedeme s Jokulátorem na Basumskou louku. Je půl čtvrté ráno. Stojíme pod hvězdnatou oblohou. Měsíc zaklesl do souhvězdí Váh, jako by se je snažil vyvážit, sám těžký a přece se vznášející na nekonečném nebi, vlevo od něj svítí Antares ze souhvězdí Štíra. Do korun smrků vstoupil vítr. Nechal za sebou otevřeno, jednolitý průvan hučí ve větvích takřka bez nárazu. Jokulátor si před měsícem natrhl stehenní sval, já také sotva jdu, nespěcháme, naše chůze je peripatetická a les je kolonádou, ve které lépe zní naše myšlenky. Brzy se na větvích smrků objevuje čerstvý sníh. V údolí se k sobě choulí světla městeček, jako by se chtěla jedno u druhého zahřát. Připomínala kuličky, které se na hrací desce jejím nakláněním snažíme dostat do důlků. Meteor, který zahlédl Jokulátor vysoko mezi korunami, jsem promeškal. Odcvrnknut neviditelným prostředníčkem zmizel v útrobách ještě noční tmy. Jokulátor má na ruce chytré hodinky. Pravidelně mu hlásí každý kilometr, který máme v nohách, a čas, který jsme k jeho zdolání potřebovali. A pak se ty hodinky ptají: „Už jste skončil?“ Mají na mysli, dá-li se tak mluvit o hodinkách, jestli už má za sebou své pravidelné cvičení. Zvláštní je, že hodinky tuto otázku pokládají ve chvíli, kdy se dereme nejprudším výšvihem na vrcholový hřeben.
Mluvíme-li dnes o vlastenectví, jen fanatik se obejde bez pocitu nejistoty - co je na tom pojmu ještě k něčemu v dravých proudech globalizace, co je skutečná přináležitost, proč a k čemu, co je alibistické, lehkomyslné všesvětectví, a co je naopak jen účelové fangličkářství, hokejářství, které se už v minulosti stalo ozdobným přílepkem ega těch, kteří chtěli být v té době in, jet na vlně davu, nebo hraním na emotivní strunku lásky k vlasti vyždímat nějaký ten mrzký peníz...
Ať už se naše úvahy na toto téma většinou osaměle ubírají jakýmkoliv směrem, jedna věc je jistá: jedním ze základních parametrů tohoto výpočtu se v této ekonomicky podvázané, avšak ne-společenské době stalo soukromé vlastnictví, a jak doba a rozchvacování země na všech rovinách soukromými subjekty všemožných typů a zájmů pokračuje a stále nabírá na intenzitě, stává se tento parametr stále více určujícím a ostatní složky tématu válcujícím. Jak se rozvírají nůžky mezi těmi, kdo se domnívají části země vlastnit a těmi, kdo stále očividněji nevlastní v této zemi vůbec nic, nabývá tvář vlastenectví, až na pár naivních čistých duší, značně pokřivené a zhrublé grimasy... Je to stále více vlaste-vlastnictví kontra vlaste-nevlastnictví, kategorie stále se vzdalující a stále antagonističtěji vůči sobě naladěné... Kategorie značně odlišné od toho, co jsme, jakkoliv iluzorně, zažívali minulých 40 let - jaksi podvědomý, přirozený pocit, že tohle je prostě naše země, země nás všech, pocit jakkoliv následně ideoligicky zrůdně pokorucený a jak už to u nás Čechů bývá, tak jako tak všemi možnými způsoby vykradený...
Což o to, člověk by pociťoval lásku k této zemi, k tomuto svému rodišti a utvářiteli vlastní povahy i za okolností, že mu ani kousek oné vlasti neříká „můj pane vlastníku“... To by ovšem ti, kdo, než za pár chvil „prdnou do země“, se za výhradní vlastníky považují, nesměli tak okázale všem ostatním demonstrovat onu svoji majitelkou nadřazenost...
Být chudým vlastencem je dnes těžké... Máš-li ještě na elektriku, zapneš Zprávy, a už se to na tebe valí... Jako žravý hmyz na mršině nenechá ani kousíček masa, ti „šikovní a prozíraví“ privatizují horečně jakýkoliv zbyteček toho, co ještě, ó hrůzo, zprivatizováno nebylo, tedy to, co by romantik mohl ještě s trochou poetické nadsázky nazývat „svou vlastí“...
Ti, kdo své vlasti-vlastněnectví umně zakotvili v katastru nemovitostí, nám dávají většinou velmi názorně najevo, co si o té jejich krajině pod našima nohama nemáme myslet... Jednou z nejvýraznějších pomůcek se stává PLOT...
Číst dál: Vlastenci bez vlasti aneb zadrátovaná (perma) kultura
Dnes, 7. dubna jsme si připomněli (a málem zapomněli), že před 25 lety 7. 4. 1999 zemřel ve věku 75 let jeden z největších českých básníků Ivan Diviš. Dovolte mi vzpomenout na něj zveřejněním jednoho ze dvou soukromých dopisů, které mi rok před svou smrtí napsal (ten druhý bych ráda poskytla stránkám Skupiny XXVI v září tohoto roku, kdy uplyne 100 let od jeho narození). Ani jeden z dopisů ještě nebyl nikde publikován.
3. VII. 98
Milá, unikavá Svatavo! -
laskavostí Sabrininou jsem se dozvěděl Tvou adresu. Chci Ti psát už několik neděl, ale nevěděl jsem KAM.
S četbou poezie je to u mne složité – prakticky jí nečtu, vždyť sám JÍ JSEM, proto jen Halas, Holan, Orten, Jeffers, Trakl, nikdy Rilke nebo Seifert, atdatd. Z mladých nikoho nikdy. Až na Tebe. K tomu přistupuje t a j e m n é – mně připlouvají na jakýsi nezemský rozkaz knížky s a m y o d s e b e do ruky. Pak nesmím váhat, aniž mohu odolat.
Pamatuješ si jistě, žes mně o naší poetické schůzce darovala útlou knížku ANIŽ ŤALA HLAVOU. Tak tato knížka, snad až po týdnech, co minula schůzka, připlula mně o d k u d s i sama do ruky. Její ústřední básni – začal jsem číst a v druhém verši už jsem byl chycen – jsem očima nevěřil, jak je něco takového možné. Na dvou třech místech – ale zcela přechodně a protože nemůžeme vystoupit ze sebe samých – mně ona ústřední báseň připomněla mou THANATEU, kterýžto asociativní vjem se vzápětí vypařil. Přijmi to ode mne tak, jak Ti to podávám: jsi na prahu básnické geniality, k tomu žena, což mne nutí – alespoň částečně – korigovat své urputné stanovisko mužské dominance v poesii. Ta báseň je mistrnná, je na prahu geniality a nemůže ji číst nikdo prostřední. A kdyby ji četlo třebas jen dvacet lidí, něco tato báseň s jejich p o d s t a t o u musí vždy udělat. Jak snesla tvoje mladá hlava tolik zoufalství, zoufalství oprávněného. Ale Tvoje ingenium Tě chrání a chránit bude.
Sabrina mně píše, žes měla před touto knížkou už svá preludia, ani na ně nejsem moc zvědav, abych si nerušil „dojem“ z ústřední zpovědi ANIŽ ŤALA HLAVOU.
Dovol osobně: kdybych byl silnější a zdravější (mám zdiagnostikovanou ischemii srdečního svalu, lidově řečeno „mám zaděláno na infarkt“), rozjel bych se za Tebou do těch zasraných TEPLIC, abych tě objal, abychom se šli podnapít já pivem, ty Martinim a abychom mluvili o poesii. TY MNĚ PIŠ, jsem Ivan Diviš, Za Strahovem 21, 169 – Praha 6-Břevnov.
Objímá Tě srdečně: Ivan Diviš.
A zde si můžete poslechnout audionahrávku jiných Divišových dopisů z let 1990-1999:
https://www.youtube.com/watch?v=NU6VmUiGugg
Strana 7 z 33
