Příchovické setkání skupiny XXVI, je rituál. Byl i letos. Vláček do Tanvaldu měl tradiční zpoždění, takže autobus až do Příchovic ujel. Další zavezl mě jen k motorestu, odtud s báglem, naloženým divadlem, pěšky. Hned druhý stop, mě ale svezl až k faře. Rituál se vyplnil.
Známé tváře - radost. Ale příchovické hospůdce nás vyhodili, že zavírají. Bylo osm. To nebývalo. Nepomohl nám ani argument a slib že politické řeči vést nebudeme. Policejní hodinu dodrželi. I když, kde je v Příchovicích policie? Zbýval Čáp. Tam nám natočili a já jsem s potěšením četl na pivním tácku že je to pivo JC poděkoval jsem jim za propagaci jičínského pivovaru, i když u nás v Jičíně pivovar není. Řekli, že se jedná o pivo Járy Cimrmana. Bylo dobré, Jičínské, virtuální. Do policejní hodiny stihli jsme jen jedno, a potěšilo mě, že tématem diskuse byla umělá inteligence a my se usnesli: hlavně ať nám umělá inteligence nezasahuje do psaní. My si rádi píšeme, básníme, svoji nekvalitní literaturu, protože ta je naše. Inteligenci máme samozřejmě dostatečnou.
Nová inspirace JC vydržela nám i na zpáteční cestu kdy jsme si my dva, pohybově poněkud méně nadaní, postáli u Panny Marie Byla napůl zasněžená , přesto úžasná, i Ježíšek v náručí. Vysvětlil jsem že to drží co drží v ruce je cumel. A vysvětlil jsem i to co je cumel (hledejte na internetu).
Než jsme došli na faru, mi pohybově méně nadaní, stačili jsme, my intelektuálové po jednom pivu ujistit se navzájem o moudrosti, jak jaká je to blbost, to prohlášení typu „kdo nejde s námi jde proti nám“. Nebo „v jednotě je síla“ používané v době komunistů.
MUŠÍ KREMACE
Vletěla moucha
do plamene karmy
bez hudby, jen
tak si bzučela.
Žíhaný plamen ten
obřadně zasyčel,
za muším živůtkem
zavřela se vrata.
Byla-li moucha bez hříchu,
určitě zemřela svatá!
NEPATŘIČNÁ
netuším vše
je ranní mše
c ́est la vie
na téhle planetě
Bůh
nestaví
nehledám v kázáních
hnidu
přemýšlím si o prachu
a zda měli svatí
celulitidu
ŠELEST
Srdce lest
Při tanci
S doživotní
Kvitancí
Viki Shock je autorem desítky knih poezie a prózy, které si často sám ilustruje. V Půlnoční rapsódii přináší čtenářům literárně zpracovanou stovku snů za poslední čtvrtstoletí, obohacenou o několik koláží. Nočním sněním a jeho literárním zachycováním se intenzivně zabývali nejen surrealisté, ale též básníci jako třeba Ivan Diviš či Zbyněk Hejda, nebo Erben s Máchou.
V případě Vikiho Shocka se jeví sen jako nanejvýš vhodné médium pro jeho autorský naturel. Sny nejsou zatíženy žádnou morálkou, ani přírodními či fyzikálními zákony, natož estetikou. Při jejich rekonstrukci není třeba ani žádné literární či literátské stylizace. To vše pasuje do poetiky tvůrce oplývajícího volnomyšlenkářskou fantazií i nedůvěrou ve velké příběhy. A tak jako by se na rubu autorovy „bdělé“ tvorby zrodily za noci desítky fantastických anekdot, surreálných grotesek, kapesních hororů, novodobých morytátů, městských legend, erotických féerií či jurodivých básní v próze.
Autorovo alter ego v nich přebírá různé role, stává se bonvivánem, somnambulem, sprinterem, komikem němé éry, teroristou, sodomitou i prostomyslným bláznem. Čas se v těchto snových příbězích stává tekutým, prostor zaplňují nejrůznější představitelé fantastické fauny včetně kentauřice, mluvící kočky, ohnivzdorného kocourka Pětiočka či ptakopyska, kterého nosí Ivan Mládek jako čepici, atd., atp.
Text anotace je převzatý z webu kosmasu.
Další inspirativní odkazy.
Číst dál: Půlnoční Rapsódie: Noční můry a jiné živé sny z let 1995–2023
Tady je text, který jsem dával Martinovi Mulačovi do katalogu, ve fotogalerii je repka ze zahájení výstavy, výstava v Jičíně ještě 14 dnů trvá – a doufám, že se na ní při komentované prohlídce tuhle neděli uvidíme!
Krása je osobní záležitost. Někdo rád míšeňský porcelán, jiný Mickeye Mouseho, další Mickey Mouseho čučícího z míšenského porcelánu a někdo hned vyhrkne: „Jaguár typ E!“ Já to mám rád rafinovaně. Všechny ty zasuté pražské uličky z mého dětství, loupající se omítka, tajemné průjezdy, neprostupné zahrady, domky se zaslepenými okny – to všechno mě naplňovalo zvláštní rozechvělostí. A skládky a odstavené vraky škodovek, estetika prvních punkerů a posledních prvoválečných invalidů, socialistická užitná banalita a tisíckrát přehrané kazety s německým pornem 1972, anatomické atlasy, úchyl řádící v záběhlickém zámečku, svlékání spolužaček za garážema, panoptikální pajzly, sousedovy kožené postroje, andaluzské rozřízlé oko – mám tento způsob krásy rád. Takže Mulače jsem prostě musel potkat.
A pak je tu ještě jeden druh krásy. Procesní. Ve finálních obrazech, či instalacích najdete jen jeho důsledky. Je to krása přístupu. Poctivost, zapálení. Neuvěřitelná zažranost do tématu, nutnost nalézt a vynést na světlo jeho podstatu. Toho tématu, samozřejmě. „Kolik je těch Klímů?“ ptám se Mulače při jedné z návštěv v jeho ateliéru a ukazuju na stěnu pokrytou precizními verzemi portrétu Ladislava Klímy. „Osmdesát?“ Mulač začne zběsile otevírat šuplíky kovových regálů. „Asi čtyřista, koukej... Ale pořád je to jen jeden obraz!“
Dělal jsem s Martinem Mulačem knihu Bohorovné horory básníka Roberta Jandy. Tři roky. Ano, ty obrázky někde jsou. Jsou dobré, vlastně skvělé – ale ty tři roky! Tahle krása, co pamatuju jen já, Mulač, autor knihy a naše partnerky. Tolikrát nás uklidňovaly, tolikrát nám foukaly vzájemně způsobené bolístky, říkaly nám: „Jasně, že to jsou debilové! Kašli na ně. Už za nima nechoď...“, jenže my za sebou lezli, a bylo to krásný! Krásný – protože opravdový. Tohle vám dá ne každý umělec!
Mám tyhle dvě krásy Martina Mulače velice rád.
Byly slavné doby, kdy jsme jako skupina podlehli volání sociálních sítí a provozovali líté diskusní boje na vlnách internetu. Dopouštěli jsme se pochopitelně toho, co wikipedie označuje jako Flame.
Byly to doby koryfejské a patřičně vášnivé. Časem nás tvůrčí elán opustil nebo se odstěhoval na platformy, kde se meze tvůrčímu rozmachu nekladou, třebas facebook. Ale věřme, že jen jediný náznak diskuse nebo komentářů pod články by nalákal troly ku zaplevelení stránek, a proto se na nových stránkách vzdáváme diskusí. Ty se nechť odehrávají v jiných vysavačích pospolitosti (vis maior). Inspirován počínáním časopisu Psí víno mi přijde zajímavá platforma Discord, již tam skupina XXVI zahnízdila. Je tam také pozvánka na sraz.
Ten nápad se zrodil v Plzni po večeru předávání literární Ceny Bohumila Polana 22. listopadu loňského roku. Josef Kejha se zeptal Josefa Straky, zda by bylo možné uspořádat někde v Praze večer k poctě Mirka Kováříka. Pepa Straka se nabídl, že zná současnou dramaturgyni a produkční v malostranském Rubínu a že by to určitě šlo domluvit. Jako ideální se mu jevil termín někdy kolem 12. října, neboť ten večer tam v roce 2019 vystupoval Mirek (tehdy společně s Jiřím Staňkem) naposledy. Slovo dalo slovo a v Rubínu se vyskytl volný termín: byl jím 10. říjen 2023. Připomeňme, že A studio Rubín je klubová scéna, která sídlí více než půl století ve sklepení historického domu U tří korun na pražské Malé straně a u jejíhož zrodu stál režisér Radim Vašinka se souborem Orfeus.
Později tu na dlouhá léta zakotvil režisér a inscenátor Zdeněk Potužil. A právě jemu na večeru nazvaném Peří věčně zelené věnoval krátkou vzpomínku pamětník té doby, písničkář a skladatel Miki Jelínek. Na své setkání s režisérem Potužilem vzpomenul na videonahrávce z oslav 50. výročí založení Rubínu i Mirek Kovářík, jenž právě na této scéně začínal se Zeleným peřím – pořadem mladé poezie. Na záběru se mihne i Zdena Hadrbolcová, v oněch letech jeho neodmyslitelná „zelenoopeřenecká“ sparring partnerka. Je smutné, že koncem minulého roku, kdy nápad na uspořádání večera na Mirkovu počest vznikl, utrpěla mozkovou příhodu a od té doby je odkázána na pomoc druhých. Večera se tedy nemohla zúčastnit, což je velká škoda. A nemohly se zúčastnit ani dvě další literární osobnosti, Saša Berková (1949-2008) a Zuzana Trojanová (1954-1979); mohly už jen z poetického nebe shlížet dolů do sklepení Rubínu a naslouchat Radce Fiedlerové, která četla jejich skvělé texty.
Rubín byl zásadním místem i pro básníka Lubora Kasala, zejména v letech 1979-1989, kdy se cítil být „mladým zoufalcem“, jak uvedl, a dodal, že se v podstatě nic nezměnilo – teď se cítí být „starým zoufalcem“. Do Rubínu ho přivedla jedna kamarádka, která se sice časem z jeho života vytratila, ale on už do Rubínu chodit nepřestal a byl tam pravidelným hostem až do doby, než se stal v roce 1993 šéfredaktorem Tvaru. Právě v Rubínu se poprvé setkal s Mirkem – a já jsem se tam zase poprvé setkala s Luborem. Bylo to v rámci Zeleného peří, které Mirek obvykle zakončoval takovým ne u všech oblíbeným zvykem: na závěr pořadu vždycky vyvolával popořadě lidi z publika a ptal se jich, který z představených básníků či básnířek je svou poezií nejvíc zaujal. A nikomu nedovolil, aby z položené otázky vyklouzl; nikoho nevynechal, nikomu to neulehčil. A protože zaskočené a ztrémované publikum odpovídalo spatra a nepřipraveně, čili upřímně, pokaždé to nějaký autor odnesl. Jedním z nich byl kdysi i Martin Reiner. Když vzpomínal na své první setkání s Mirkem v Brně, mluvil právě o této povinné anketě a o tom, že pro něj tehdy nedopadla dobře. Leč tenhle propadák vyvážilo něco úplně jiného, možná cennějšího: od Mirka poprvé slyšel jméno Ivan Blatný – jméno, které do té doby neznal, a které se nakonec stalo tak trochu jeho osudem. Ano, mluvím o knize Básník: román o Ivanu Blatném (Torst, 2014), která byla vyvrcholením jeho třicetiletého úsilí o zachycení a zpracování Blatného života a tvorby.
Já jsem to s Blatným měla podobně – jeho jméno jsem také slyšela poprvé od Mirka. Ale nebylo to jméno jen tak vyhřezlé z nějakého náhodného kontextu, zaznělo v plné síle na jednom z Mirkových představení a bylo umocněné recitací Blatného básnické skladby „Terrestris“. A nejen to. Vokály k té recitaci, vokály čarodějnicky děsivé, dělala tehdy Jana Koubková. A protože mě „Terrestris“ v jejich provedení naprosto uhranula, věnoval mi ji později Mirek na magnetofonové kazetě, kterou mám dodnes. Je už sice notně ohraná a poněkud vyšeptalá, ale ten mocný náboj, jímž si mě získala, zůstal a nikam nezmizel. A tak když Jana Koubková přišla na pódium v Rubínu, aby i ona vzdala poctu Mirkovi a jeho odkazu, znovu se ve mně rozezněla „Terrestris“ a zejména tyto verše: „Zdá se, že otvírá ústa ten tichý obličej, / záhadný, mlčenlivý, ozářený lunou, / jako by chtěla něco říci, jako by… / jako by chtěla… Ticho! Ticho! Blbče! / Ačkoliv jenom otvírá ústa, rozumím! /Ano, jsem hluchoněmý! / Ó Blbče, můj drahý příteli, ó Blbče, můj bratře, slyš! / Mi-luj-mě!, říká Terrestris, rozuměl jsem jí dobře! / Žádá mě, abych ji miloval! Žádá mě, abych ji / miloval!“ A znovu jsem je oba viděla – Janu a Mirka – jak jsou tou básní unášeni a jak jim to spolu ladí.
Strana 10 z 33
