(básně z posledního období)
* * *
Jako bytost
hluboké ticho
které smím slyšet
pouze na chatě
v dolním Poohří…
Před chvílí právě
zaharašil drobný deštík
na laminátovou stříšku u vchodu
To zaťukání mě zve kam?
Zvuk mrholení
jako balzám na všechno
jako balzám
na světobol
To zaťukání mě zve kam?
Do staré známé krajiny
kterou procházel jsem
o dost mladší
a věci ještě
držely pohromadě
* * *
Nevíme kdy to začalo
možná dávné roky zpět
začaly se v jeho bytě
objevovat na různých místech
tajemné záhadné kameny
Většina byla z křemene
oblázky nepravidelných tvarů
v barevné škále
od oranžové přes narůžovělou
matně červenou až k temně hnědé
Vídali jsme je všichni
při návštěvách v jeho bytě
ale až teď po šedesátce
se o nich sám
a poprvé rozhovořil
Prý je musel všecky
každý exemplář zvlášť
zvednout z prašné cesty
vylovit z říční mělčiny
a přinést domů - neodkladně neodbytně!
Prý (a při těch slovech se smál)
jako by byl znovu kojencem
tápajícím v mlžných mrákotách –
hledající matčin prs
onen zarudlý hnědavý dvorec
„O názvu knihy jsem v srpnu 2023 ještě neměla sni ponětí, ale promluvila na mě samota a odloučení od rodných kořenů. Najednou mě napadlo, že samotný Místek nemá svou píseň. Tak jsem ji složila a pocítila radost z tvorby. Poté jsem si říkala, že bych udělala takový výběr ‚toho od nás‘, z velké části ‚po našimu‘, útlý sešitek, brožurku. Ta nevinná představa ve mně pracovala, napadaly mě další souvislosti a seznam se začal kupit. Až se v mém podání vše zvrhlo v publikaci o 205 stranách, nadto tištěnou zvratmo, takže grafik myslel, že se zblázní. […] Nejprve jsem měla vizi o dvou dílech. Tvorba z celého Lašska a pak speciálně z rodného města Frýdku-Místku, to je Lašin – jak dal městu název známý frýdecký rodák, pedagog, překladatel Ervín Goj (1905–1989), který psal básně v laštině pod pseudonymem Óndra Łysohorsky. Takže jsem dílům dala název: I. Laško v básních, písních, příbězích a vzpomínkách / II. Lašin – fajne mjesto Lašska!. Když jsem pak psala doslov, napadl mě zastřešující název Lašská čítanka,“ říká editorka Radana Šatánková v rozhovoru pro Ostravan.cz. Celý rozhovor si můžete přečíst zde: https://www.ostravan.cz/88003/vydavatelka-lasske-citanky-radana-satankova-puvodne-to-mel-byt-utly-sesitek-nakonec-se-to-ale-trochu-zvrhlo/
Radana Šatánková
LAŠSKÁ BRÁNA
Přibor něsu enem
vidličky a nože,
bať sě to kjerymsi
v hlavě plantať može.
Dalši z Lašske brany
Hukvaldy su krasne,
v oboře a z lišku
každy tvor je šťastne.
A kaj se ty uši beru?
Ve Štramberku - na mu věru!
Davno temu Turcy ležo
pod tu Trubu – pod tu věžo.
Na skok od ni - baj co vice,
co cedulu ma Kopřivnice,
Tatra vjela na silnice...
Lašska stezka - stuha z karminu -
klikati se k hradu Šostynu.
Nale zase k temu Přiboru;
ten rodak Freud
byl majster v svojim oboru.
Radek Žvak
KRÁLOVSTVÍ LAŠSKÉ
To Království lašské
je jak stužka zlatá,
poutající Slezsko s Moravou.
Lid těch zemí pojí
láska vrchovatá,
milujíc tu zemi předrahou!
Lysá hora statná
ční nad lašským krajem,
jako strážný stráží tuto zem.
Vetřelce, jenž chtěl by
vládnout nad tím rájem,
sežehne pekelným plamenem.
Chraňme svoje Lašsko
jako perlu zlatou,
jako šperk Beskydy zdobící.
Milujeme tu zemi,
svoji půdu svatou,
vroucně, jak milenku toužící!
Óndra Łysohorsky
ŁYSEJ HOŘE
Wyhnać mě chćél cudzyněc tupy
z beskidskej šachty a chałupy.
No pěsně zdřały, ež dozdřały
k něustupnośći twérdej skały.
We wojně wpiłch térpjéni swěta.
Něstraćiłch Lašsko wandrowanim.
Jak mocno skała čni poeta
s usměwém nad kaménowanim.
Nědobijeće. Nězłómoće.
Nénich jak pusty ořech křehky.
Tuhoty přybawiće mi k tuhoće.
Skała. A spjewajucy wtoček lehky.
Jaroslav Seifert
SLEZSKÉ PÍSNĚ
Tkány hrubou nití
v hrubé osnově,
přece v nich však svítí
zlato ve slově.
Lid, jejž musíš znáti,
falše nesnáší
a je zvyklý spáti
v hrubém rubáši.
Pažitkový oheň (Druhé město, 2024) je výborem z básnického díla brněnského autora Petra Hrbáče (1958-2020), který připravila a doslov k němu napsala Božena Správcová. Hrbáčovy básně jsou poezií obrazů, zvuků, pachů a třaskavých emocí; poezií živočišně nastraženého vnímání krajiny, tvorů, předmětů - ale též jejich vzájemných vztahů. Hrbáč s chirurgickou přesností operuje v hlubinách i mělčinách lidské existence a vytváří svébytný svět - velmi cizí i velmi blízký zároveň, jak ostatně lze vidět v následujících ukázkách.
Třicáté panství
„Nevěřili naší kuchyni,“
řekl správce třicátého panství
a pohlédl vlahým večerem vzhůru.
Jeho zrak se okamžitě propadl
do prázdné, černé a duté noční oblohy
a pleskl těžce o hladinu zahradní studny.
V ten ráz začala z nebe pršet záře,
která způsobila mnoho stínů v sadu.
Ony přívaly zlatých vod,
jejich síla není označena v kalendáři!
„Ano!“ křičel správcův syn
a trhal si pod stromem mnoho třešní.
„Teď mohu vyplivovat pecky k obloze,
když otec rozsvítil všechny hvězdy!
Teď mohu volat do tmy
a pohrát si s prázdnou ozvěnou,
když stará loď Země
pluje se skřípajícími stožáry Mléčnou dráhou
až tam, kde kraluje Orion
a na smetí se pase nebeský dobytek!“
Třetí Den
„A budete často, pane dřevorubče,
kácet tyto stromy?“ ptal se zvědavě.
„To záleží na počasí.“
Odvětil velký dřevorubec
a ještě jednou spočítal
množství svých nabroušených sekyr.
Úsměv se mu posadil na rty.
Prudký spánek jeho sekyr
letěl jako blesk lesem
a lesní zvěř v houštinách
setřásala rosu z kožichů.
A tu pojednou prohlédl,
zrovna tak hlasitě,
jako když udeří hrom,
jak když ráno spadne hvězda.
„Pohleďte!“ vykřikl a ukázal na vyrovnanou,
lesknoucí se řadu těch, které sekají.
Stalo se, jak předpověděl úsvit burácející.
Na každém z ostří nabroušených sekyr
vycházel kotouč nového slunce
a setkal se s očima, které jej spatřily.
Zpěv listopadový
Začíná okresní věšení
jablek na nitky
spuštěné ze stolů v rodinných sklepech.
Hihihahuhehiho!
Vrána ráno na mokrém plotě
zobák choulí do peří.
Hihihahuhehiho!
Osamělý stařec
vrávoravě vyplul
na dunící oceán slivovice.
KAREL VI., NIMROD
Paruka se mi svezla
do čela, přes levý oko,
über dem linken Auge,
omlouvá se Karel, poslední
příjmením Habsburg, nedávno
sepsal Pragmatickou sankci,
do rány mi zrovna nahnali
kapitální kousek, šestnácteráka,
považte, převzácní páni
a on to pán z Krumlova,
kdo jen mohl tušit –
ctné paní vdově pošlu
na pohřeb věnec, ASI –
MÁ VÁŠEŇ
Parforsní hon, má vášeň.
Když už nemám syna
a vymíráme po meči,
těm co podepsali, nevěřím,
hned se na Terynku vrhnou,
ohař Prušák, ten jí půjde
po krku, svůj na to vsadím.
Trochu nesoustředěně žádám
vrchního lovčího, aby mi nabil
nanovo zbraň.
To se sem sjelo hostí! A prý:
večer chybí JEDNA CELÁ PORCE.
Nějak to vyřešíme...
TROFEJE KARLA VI.
Už jsem
na zdi Hofburgu -
paroží mufloní i daňčí.
Jelenů bezpočet! Preparátoři
vycpali i ptáky, orla
mořského, orla skalního,
tetřeva i supa. Medvěda,
se zubrem vlka. Ach,
těch trofejních mršin!
Nespavě bloumám kolem
toho a říkám si:
NĚKDO tomu chybí!
V nakladatelství Adolescent vyšlo letos v létě k nedožitým devadesátinám Mirka Kováříka (15. 8. 1934 - 4. 3. 2020) druhé vydání jeho juvenilních básní, které psal v padesátých letech minulého století pod pseudonymem Jiří Kott, nazvané Ovoce noční a rozšířené o zin s názvem To všechno byly jeho děti. Svou vzpomínkou na Mirka do něj přispěli svými texty ti, pro které znamenal iniciaci či jim byl jen umělecky a lidsky blízký: Aleš Kauer, Svatava Antošová, Jan Henyš, Marie Nedoryová, Pavel Petr, Jitka Bret Srbová, Jan Šulc, Petr Čichoň a Jan Škrob. Oba výtisky si lze objednat na této adrese: https://www.adolescent.cz/produkt/jiri-kott-ovoce-nocni-2/
Svatava Antošová
Mirku, Mirečku...
... vzpomínáš si? Když nám bylo zle, tak zle, až jsme měli pocit, že opuštěnost prochází napříč kontinenty a nikoho nevynechá, že námi houpe na kapce vína jak vichr oběšenci a my, mrzačeni polospánkem kreslíme poslepu kratší a kratší čáru života, když nebylo o koho se opřít v těch bezedných a trpkých městských nocích, zadívali jsme se dlouze skrz plamen duše do tmy a mysleli na Poezii...
Nebo ještě jinak – slovy Bohumila Hrabala: kterak se neuvěřitelné stalo skutkem… Plzeňský experimentální básník Robert Janda tentokrát přistoupil k jinému experimentu než k tomu psanému a pozval na víkend 20. - 22. září 2024 část Skupiny XXVI na svou „haciendu“ v Prostředním Krušci na Šumavě. Ani on, a přiznám se, že ani já jsem nečekala, že setkání se opravdu uskuteční. Pravděpodobnější bylo, že se navzájem zahrneme omluvami, proč ten nebo ta z nás pozvaných přijet nemůže a Robert to nakonec odpíská. Ale nestalo se tak. První, kdo potvrdil příjezd, byl Bohuslav Vaněk Úvalský, a to bylo co říct. Je o něm totiž známo, že nevytáhne paty z pražských Nuslí. Pak se začali ozývat další a nakonec jsme se tam sešli ve složení: již zmíněný Boban, Roman Szpuk, Ewald Murrer, Vanda Skálová, Jiří Staněk, David Jan Žák, moje maličkost a Robert se ženou Olinou.
V pátek ráno jsem vyrazila z Mostu rychlíkem na Plzeň. Kdysi jsem z Mostu jezdila jiným rychlíkem pojmenovaným „Bezdrev“ až do Českých Budějovic, kde jsem hákovala v dnes již neexistujícím národním podniku Sfinx, podniku na smaltované nádobí. A v Budějicích jsem se také poprvé setkala s recitátorem Mirkem Kováříkem, který v tamním klubu v Čéčově ulici dělal v 80. letech pořad „Zelené peří“… Vzpomínky na tyhle časy se mi rojily v hlavě, zatímco dva oranžovozelené vagónky společnosti GW Train se vrtěly po kolejích a projížděly stanicemi Chomutov, Žatec, Podbořany, Vroutek, Kryry, Blatno u Jesenice, Žihle, Plasy, Kaznějov, až se konečně objevila Plzeň. Abych se nenudila, zkoušela jsem jednotlivé stanice zrýmovat ve stylu hry, kterou jsme před lety hráli s „šestadvacátníky“ po esemeskách. Hra vycházela z jedné písně Karla Plíhala, kde se zpívalo „já mám holku z Madridu / když si sundá hadry du“. Tehdy mi dokonce volal můj operátor a nabízel mi jiný tarif; když jsem se zeptala, proč, ženský hlas na druhé straně mi odpověděl: „No promiňte, ale sto esemesek za jedno odpoledne…“ Rozesmála jsem se. Ale zpět do vlaku na Plzeň, kde jsem rýmovala asi takhle: „Já mám holku z Žatce / ukrad jsem jí matce // Já mám holku z Vroutku / sní o kouzelným proutku // Já mám holku z Kryr / chytla divnej vir // Já mám holku z Blatna / je hubená i statná // Já mám holku z Žihle / miluje mě zjihle. A vzpomněla jsem si, jak jsme v esemeskách šetřili znaky a zkracovali rýmování tímto způsobem: „JMH z Plas / jednou ji vzal ďas // JMH z Kaznějova / zobákem mě v noci klová //. V Plzni mě čekala výluka na Nepomuk, takže dál už jen sluncem rozpáleným autobusem plným studentů prchajících dřív domů – zřejmě jako každý pátek. Pak chvíli vláček do Horažďovic-předměstí, odtud zase autobus do Sušice a ze Sušice poslední půlhodinka do Hartmanic. Na cestě, bratru, sedm hodin!
V Hartmanicích mě vyzvedávají Robert s Olinou, kupujeme víno a nějaké jídlo, a pak konečně autem poslední dva kilometry na Krušec. Tam už sedí pod pergolou Boban Vaněk, za chvíli doráží pěšky z Churáňova Roman Szpuk (ale přiznává, že popojel kus cesty autem) a ještě týž večer se zjevuje další auto a v něm David Jan Žák a Jirka Staněk. Pro dnešek jsme v plném počtu a až do hluboké tmy debatujeme venku na zápraží. Když se nad stromy vyhoupne úplněk, přesuneme se dovnitř. Je chladno, ale uvnitř praská a voní hořící dřevo, a my jdeme hrát básnické hry. Už v několika rozhovorech se mě ptali, zda ještě Skupina XXVI tyto pověstné hry hraje a já jsem pokaždé odpovídala, že ne, že jsme zestárli a že se naše invence vytratila. Usedáme tedy nad nastříhané papírky a zkoušíme invenci oživit. První kolo nestojí za nic, jsme těžkopádní, neuvolnění, statičtí. Bez nápadů. V druhém kole obracíme pořadí – hraju teď na toho, kdo hrál předtím na mě. A zase nic moc. Před třetím kolem se promícháváme a přesedáváme si. Ano, už se objevují první perly, ale opět jen sporadicky. Tak třeba: „Láska hranic nezná / všude samé sperma / zaděláno na parchanta / Platón mívá včetně Kanta / filosof je šelma lítá / v nadoblačnu slepě lítá //Svízelná pouť poutníků / vodu mám u kotníků / a hubu plnou hlíny / a už budu líný / ze hřbitova odejít / do pole vymetených žit // Všeho je přelíto v lednu / a doktor Bolíto podkop bednu / jsou dlouhý schody do nebe / a pak mě v tobě zazebe / jak na jazyku rampouch tupý / všemocně se sperma kupí // Lesy vaří mlhu / utrhnu si hlavu / naježím chlupy / vyčešu lupy / plešku si naleštím / černým z polévky šči / don Juan znuděně zívá / když Kája Gott mu zpívá / kávu si osladím o trochu víc / do frndy nacpu si šedesát svíc // Slovenskem obchází strašidlo / na buchty přidat povidlo / raději mlčet nežli řvát / raději trčet ze tvých vrat / nežli být otrokem tvých chámovodů / lepší je jít dále o dům / s chroustem hrát si kartičky / rozmazávat muchničky // Kdo vytáhne z huby pecen / ten nafoukne si pyšně plece / a odpádluje k traktorům / do vesmírných sektorů / stát jako firmu řídím / sebe přitom nikdy neošidím / výzva je apel bez slív / anděl je výčepák bez píp // Chtěl bych být tvůj pískomil / co stůl má plný laskomin / vržou mu pak podkovičky / když očuchává ančovičky / zvony na Krušci bijí o zem / v neděli holky odjedou vozem / sevřít pěst práci čest / mindža pizděc zarafest //. Hrajeme až do dvou hodin do rána, hacienda se otřásá hurónským smíchem, dvě nádherné mývalí kočky jsou z nás k smrti vyděšené.
Číst dál: Sraz na Krušci po 100 letech aneb deadmani opět v akci
Strana 4 z 33
