Svatava Antošová: Ozvuk znělce

Druhý cyklus básní na fotografie Romana Szpuka - původně byl publikován na webovém magazínu RAVT časopisu Tvar. Cyklus vznikal v průběhu roku 2017 a je věnován čtyřem básníkům (E. Juliš, T. Tranströmer, J. Kainar, P. Kabeš), kteří mi byli a stále jsou blízcí, a jednomu prozaikovi (A. Branald), jehož působení na Moldavě v Krušných horách (byl přednostou tamní železniční stanice) na sklonku 30. let minulého století jako by se dodnes každou návštěvou toho místa znovu zpřítomňovalo.

KRKAVCI

(Emilu Julišovi)

Je to jako hrát skořápky

tři krkavci

jeden z nich v minulém životě

básník...

Ale který?

Ten uprostřed

nad úbočím Třístoličníku

jako by ještě včera kroužil

nad zamlklou Ranou

a přemítal o smyslu trojice

jejích vrcholů

Způsob letu i dráha

odpovídají jinému kraji

jiným zvykům

Ten úplně nalevo

ten

co letí nejvýš

možná vyhlíží ohyb řeky

za kterým to zná

Křídla napjatá očekáváním

pátrá v mlžném oparu

po zapomenuté skládací židli

vrostlé do břehu

O rybaření neví nic

ale bez Ohře si připadá ztracen

Ten vpravo

před pásem lhostejných Alp

na obzoru

mohl ještě před hodinou mířit

ke stejně lhostejným věžím

kostela sv. Mikuláše v Lounech

Sotva se k nim přiblížil

úder zvonu jej odhodil

o kus dál

Až sem

na jih

Jeden z nich

kdysi básník

uměl rozmlouvat se smrtí

jako by ji znal odjakživa

Od chvíle

kdy spolu odletěli za horizont

objevuje se tu a tam na obloze

a mává mi v ústrety

Číst dál: Svatava Antošová: Ozvuk znělce

Moje ráno 21. srpna 1968

Noc temná jak v zavaleném dole a já jedu na kole jako blázen, jde mi o život. Něco velkého chlupatého mne honí hustým lesem. Trnitá křoviska rozdírají holé nohy, větve mne šlehají do tváře, cítím pot, který mi stéká z čela a pálí nepříjemně v doširoka otevřených očích. Jen vydržet, vydržet alespoň ještě pár metrů, tenhle zahnívající černý les přeci musí někde končit, ale jako by mi do svalů někdo vrážel nože. Šlapu stále pomaleji. S obrovskými obtížemi střídá noha nohu, zdá se, že se na moje lýtka přilepilo kapradí celého lasa. Už cítím na svých zádech ostrý dech něčeho obludného, co mne každou vteřinou dohání a usiluje o můj mladý život. Křičí to na mě chraplavým přerývaným hlasem: „Přijďte na pomoc… vojska … národní…“ A z lesa někdo jiný odpovídá: „Otevřela jsi okno?“ „Ano, ať tam mají kluci vzduch.“ Můj boj o život vrcholí, kolo se již totálně zadrhlo, nohy už nezvládly ten zpropadený odpor. V poslední křeči se otáčím za sebe. Zase slyším nějaký plačtivý hlas: „Oni nás odvezou na Sibiř, dělají to tak se všemi…“

Číst dál: Moje ráno 21. srpna 1968

Antonín V. Líman (7. 4. 1932 – 2. 5. 2018)

Poněkud zapadla zpráva o tom, že letos v květnu zemřel v Kanadě japanolog, překladatel a pedagog českého původu Antonín Václav Líman, velký znalec haiku. Narodil se 7. dubna 1932 ve Staré Boleslavi, po studiích na UK v Praze a na Univerzitě Waseda v Tokiu (1966) odešel do Kanady, kde dosáhl statutu emeritního profesora torontské univerzity. Přednášel i na japonské Univerzitě Otemae a na Univerzitě Britské Kolumbie ve Vancouveru. V Čechách knižně vydal: Pár much a já (DharmaGaia, 1996), Krajiny japonské duše (Mladá fronta, 2001), Mezi nebem a zemí (Academia, 2001), Manjóšú – Deset tisíc listů ze starého Japonska (Brody, 2001), Ibuse Masudži: Paměť staletí (Academia, 2004), Bašó: Úzká stezka do vnitrozemí (DharmaGaia, 2006), Kouzlo šerosvitu (DharmaGaia, 2008), Písně z ostrova vážek (Vyšehrad, 2011), Chrám plný květů (DharmaGaia, 2011), Mistři japonského filmu (Paseka, 2012) a paměti Věčný polštář z trávy (Radioservis, 2012). A protože haiku má na stránkách Skupiny XXVI své stálé místo, připomeňme si Antonína V. Límana rozhovorem a esejem - oba texty vyšly v literárním obtýdeníku Tvar 11/2013, který byl celý věnován právě haiku - zde: http://old.itvar.cz/prilohy/644/Tvar11-2013.pdf

HŘMĚNÍ TICHA

(rozhovor s A. V. Límanem o japonském haiku)

Jste velmi uznávaným překladatelem japonské poezie do češtiny. Kdy a proč se stalo součástí vašich překladů haiku? A co vás na něm nejvíce oslovovalo?

Velký japonský spisovatel Ibuse Masudži mi jednou řekl: „Haiku je bezesporu největší japonský dar světové literatuře.“ Já si také myslím, že je to nesmírně originální forma básnického vyjádření. Imponuje mi její formální sevřenost a stručnost, jadrné obrazové zhuštění složitých věcí. Evropská báseň je podle mého často delší, než by musela být. Vezměte si například slavnou Halasovu báseň Podzim. Je v ní obsaženo nádherné haiku, které říká všechno: Jak peníz tiše položený slepci, jsi tu, můj podzime. Japonci mají rádi jistou otevřenost a náznakovost, něco, čemu se říká „prázdný bílý prostor“ (kúhaku), do kterého si čtenář musí ze své imaginace dost „dopsat“. Kawabata tomu výstižně říká „hřmění ticha“. Můj první výběr haiku od básníků jako Bašó, Buson, Issa a Santóka (Pár much a já) má zajímavou historii: koncem osmdesátých let jsem pro ženu Evu přeložil a sám si laicky svázal sbírečku haiku, kterou jsem ukázal Arnoštu Lustigovi. Tomu se překlady haiku moc líbily, a povzbuzoval mne, abych je vydal, takže jsem doplněnou sbírku haiku při první návštěvě Prahy po sametové revoluci nabídl panu Lumíru Kolíbalovi a ten ji v nakladatelství DharmaGaia v roce 1996 vydal s nádhernými kaligrafiemi Petra Geislera.

V čem se práce na těchto překladech lišila od práce na překladu obsáhlé básnické antologie Manjóšú, za který jste byl v roce 2009 oceněn Japonskou společností překladatelů v Tokiu?

Práce na haiku se od překladu sbírky Manjóšú liší hlavně tím, že tato poezie je přece jen jazykově bližší současné době a současnému jazyku. V Chrámu plném květů mám několik mladších básníků, kteří píší velice moderním stylem. Manjóšú je svou formou o něco delší, na rozdíl od slabičného rytmu haiku 5–7–5 má 31 slabik: 5-7-5-7-7. Haiku je srozumitelnější, protože city člověka, který žil před tři sta lety, jsou nám přece jen bližší, než city dvořanů, kteří žili před dvanácti či třinácti sty lety.

Jak moc jste se při tom musel „potýkat“ s češtinou a s její, alespoň jak předpokládám, nedostatečností?

Neřekl bych, že čeština je „nedostatečná“, je to nádherný, bohatý jazyk, ale má poněkud jiné zákonitosti než japonština. Mnozí překladatelé například použili při překladu haiku rým (Miroslav Novák a Jan Vladislav) a přiblížili tak jeho tvar české poetice, ale zároveň je tím příliš oddělili či vzdálili od originálu. Japonština rým nezná, pracuje pouze se slabičným rytmem. Možná, že nerýmovaný překlad je méně atraktivní než rýmované převody Mathesiovy či Vladislavovy, ale je rozhodně bližší originálu.

Číst dál: Antonín V. Líman (7. 4. 1932 – 2. 5. 2018)

Quido Machulka: Zavraždíme buržousty

Před 22 lety, 23. června 1996 zemřel za tragických okolností undergroundový básník Quido (Vratislav) Machulka (nar. 9. 12. 1950), jehož tvůrčí cesta se několikrát protnula s cestou Skupiny XXVI. Připomeňme si ho jedenácti básněmi ze sbírky Příživník (Inverze, 1992), ke které napsal předmluvu Ivan Martin Jirous a k vydání ji připravil Martin Machovec.

Pojďme bydlet do lesa

Pojďme bydlet do lesa

vždyť tam to má grády

guláš z šišek navaříme

neumřeme hlady

Z potoka se napijem

zdravit budem srnky

budeme i víno pít

naložíme trnky

Z voňavých kmenů

postavíme chýše

budeme žít překrásně

tak tiše tak tiše…

Anarchistická vykřikovánka

Zadupeme dokumenty

podpálíme svět

budem šlapat po papírech

hrdla řezat lidem

lidem co maj povinnosti

povinnosti žerou kosti

a za válku

dám půl párku

celý párek

tomu dám

tomu

kdo není kmán

dá za válku párku půlku

druhou půlku může zbaštit

ham

za chvíli

se bude vraždit

zavraždíme ty

ty ty ty

přece buržousty

budem střílet napravo

budem střílet nalevo

nebojme se ničeho!

Číst dál: Quido Machulka: Zavraždíme buržousty

Roman Szpuk: Do vousu spad mi květ javoru...

(Deset básní z let 2017 – 2018)

Večerní melancholie

Sbírám do kýble kobylince

na hrázi rybníka.

Klacek mi natrhl nohavici,

koleno vítr ovívá.

Zablikal blesk v daleké dálce,

zhynul hrom v alejích cestou k nám.

Šedá volavčí pírka čtou v mapě,

bloumají při břehu sem a tam.

Letí dvě kachny do bezpečí

s žalostným křikem v soumraku.

Jak vám rozumím. Divocí psové,

lovci a prasata hrozí tu.

Ševel žalostný

Na cestě ke hrázi psárka práší,

v louži se točí planetární pyl,

včela se vrtí v pampeliščí,

rybník má hladinu z hadích žil.

Nohou deště se neplavci mraky

odrážejí indigovou krajinou,

ze staré stodoly spadlo sousto střechy,

poslední jehňátka baví se hrou.

Zavěsil lucernu oblačný nomád,

uhasil noty kapiček.

Z černého čápa zbyl rudý zobák,

rybník je stíny nalíčen.

Skřehot žab odemkl rezavá vrata,

po vlnkách kloužou se šmouhy hvězd,

světluška pohasla v letu, zkrat, a

sumčí šplouch trhá obojkem.

Švestkové lístky nám nad hlavami

žalostně k polibkům ševelí,

pod námi leží střep s pomněnkami.

(Hrnečku o zem hozený!)

Číst dál: Roman Szpuk: Do vousu spad mi květ javoru...