Loni v srpnu měl Mirek Kovářík půlkulaté jubileum - 85. narozeniny. Sešli jsme se na malou oslavu, kterou jsme zahájili v naší oblíbené "picošce" na Vinodradské třídě, nedaleko sídla Českého rozhlasu, kam jsme spolu chodili skoro pokaždé, když jsem byla z nějakých důvodů v Praze. Už jsme tam byli štamgasti. Personál nás znal natolik dobře, že už když jsme scházeli po schodech dolů ("picoška" je v suterénu), volaly servírky zpaměti naši objednávku, neb jsme si dávali stále to samé: "Malé pivo, modrý portugal do trojky a pizza Imperia!" Imperia (rajčatový základ, mozzarella, sušená rajčata, parmazán, kapary, rukola) je nejdražší, a taky nejchutnější pizza, kterou tam mají... Mirek byl ale podivně nervózní, nesoustředěný, pořád se díval na hodinky a ptal se mě, kdy mi jede vlak zpátky domů - a skoro se vylekal, když jsem mu prozradila, že v prvním zářijovém čísle Tvaru, které vyjde hned po prázdninách, mu věnujeme k narozeninám celou stránku. (Neprozradila jsem mu ovšem, že součástí té gratulace bude také báseň, kterou jsem měla rozepsanou - a zrovna jsem se nacházela v mrtvém bodě.) Až zpětně jsem si uvědomila, že byl zřejmě unaven a že na nějakou oslavu mu už nezbývají síly. Přesto mě ještě doprovodil kus cesty na vlak a dokonce si neodpustil zatáhnout mě do ulice Politických vězňů do jakési Kantýny (tak se jmenuje podnik, kde si ukážete na flákotu syrového masa a oni vám ji obratem ugrilují a přinesou ke stolu ke konzumaci), jejíž provoz ho fascinoval. Tak jsme tam chvíli pozorovali cvrkot a vyžíznění skočili ještě do vinotéky v Růžové ulici na dvojku červeného. Ale to už Mirek "mlel" z posledních sil, a ačkoliv si víno pochvaloval a tvrdil, že to "není jen rozmrdaná voda, jako jinde, ale skutečné víno", ani nedopil a odporoučel se domů... Ten den jsem ho viděla naposled. Volali jsme si, psali si maily, ale sejít se, to se nám už nepodařilo...
O tři měsíce později, 24. listopadu, jsem vystupovala v pražském Rubínu na závěrečném večeru festivalu Den poezie a četla na něm právě onu tehdy rozepsanou báseň-suitu, Mirkovi věnovanou. To, že jsme se v srpnu viděli, zašli spolu do mastnotou olemované Kantýny, vypili dvojku v Růžové a mluvili o poezii a dávno zašlých dobách, mi pomohlo suitu dokončit. To tam bylo mrtvé místo, najednou bylo všechno jasné. V listopadu již byla suita hotová a já ji četla na onom večeru v Rubínu. Po čtení se ke mně přitočil jeden pán a zeptal se mě: "Víte, že je Mirek v nemocnici?" Nevěděla jsem to. Pak mi řekl, že se Mirek ošklivě potloukl na schodech v domě, kde bydlí, a byla z toho náročná operace. A jak bylo později zjevné, také nekonečné ležení na jednotkách intenzivní a následné intenzívní péče, odkud se už nevrátil...
Svatava Antošová
ABY TI UVNITŘ SLYŠELI!
(suita pro Mirka Kováříka)
… jednou jsme se tam opili pivem
a objímali jsme se a tykali si
a všechny krásný bonový holky
nás měly za buzeranty
Když recituješ Hraběte
rozhostí se nad Prahou barové přítmí
z Vltavy je panák rumu
a z ohýnku cigarety
zapálené navzdory kuřáckému zákonu
požár srdce
Do bytů se vracejí tranzistorová rádia
do rádií praskot a přenosy z Violy
a do Violy
kde se už třicet let počítá jen tržba
duch Allena Ginsberga...
Ještě tam někde v koutě nedohnily
jeho tenisky
Ještě se na WC nedospláchly stránky
z jeho deníků
a už se všude montuje klimatizace
jako podkres pod tvůj pořad
Homologované verše prorážejí tmu
nedopité sklenky na baru
alergicky pokašlávají
a mladá generace (kolikátá už?)
schoulená v motýlích kuklách
prchavé budoucnosti
saje tvůj hlas z reproduktorů u stropu
jako by to byl z nebe kapající nektar
A někde nad tím vším stydnou hvězdy
padají ti do kapes
a ty si je odnášíš domů místo honoráře
s protivnou jistotou
že je budeš muset zdanit
(Historický apokryf na téma "Jak to asi bylo".)
Na věž sroubenou z mohutných klád dorážel vítr. Byla to první předzvěst podzimních vichrů, mlh a plískanic. Dřevěná věž hradu Vlčtejna za severního větru vždycky zvučela jakoby mohutným akordem. Její prostřední patro bylo zařízeno jako hodovní síň a teď také tak vypadalo - jako středověká hodovní síň po příliš dlouhém hodování.
Hosté odešli a pán zdejšího hradu seděl osaměle na svém místě v čele stolu. Jeho vzhled sice prozrazoval únavu, ale na lože se mu přece jen ještě nechtělo. Měl rád tyto chvíle - už proto, že právě teď se nemusel na nikoho ohlížet. Byl vdovec, jediný syn vykonával pážecí službu u saského dvora. Poté, co pominuly jeho hostitelské povinnosti, mohl se ztrácet sám sobě, máčet vousy v konvici a třeba se i zpít pod obraz, aniž by se nad tím někdo pozastavoval.
Teď se tedy zhluboka napil a jeho tvář se poněkud rozjasnila. Připomněl si mládí, kdy jezdil po světě s družinou pana Záviše z Falkenštejna. Vzpomínal na místa, která navštívili, i na vína, kterými je hostili: milá vína česká, jadrná moravská, voňavá z Porýní, jásavá uherská i jiskřivá rakouská. Vínu se ve světě naučil rozumět a teď se mu mohl věnovat podle libosti. V těchto okamžicích samoty však víno přestávalo být jeho přítelem a on to věděl.
(Pozn. aut.: Gabréta = keltské označení pro Šumavu; >H = transhumanismus)
Já
Apache Manitou
a moje squaw Cannondale Tango
t. č. oba na válečný cyklostezce
napříč zakázanejma zónama
samotářema prolezlý Šumavy
prosíme o tvý požehnání
Pane…
Dej
ať kouř z našich tajnejch tábořišť
je neviditelnej jako duch mrtvýho srnce
upytlačenýho k večeři
Dej ať naše bojový tance kolem ohně
obestře mlha neprůhledná
a věčná
A náš oheň ať neohroženě plane
i za deště
uzamčenej v každý jeho kapce
před špehounským zrakem
posledního zbytku ozmrzlinovanejch
turistů
Dej
ať nás ty udavačský pěší exoti
s Nordic Walkingama x-tý generace
nenapráskaj nepřátelskýmu kmeni
ochránců národního parku
Prtže tenhle nepřátelskej kmen
by pak naše krásný odpružený
duralový těla
(squaw má hliník)
postavil k ňákýmu kurva environmentálnímu
mučednickýmu kůlu
stejně jako naše titanový bratry
a sestry
který sem jedou
rozdat si to se starou dobrou Gabrétou
na všechny způsoby
tak jako my
Jako my…
My
opřený v jednu svatou chvíli
o rozlámaný boží muka
a v jinou svatou chvíli o skleněnej kříž
na repasovaným hřbitově v Novým světě
kus od klostermannovskejch penzionů
a blouznivejch Borovejch Lad
(cool souřadnice, řehtá se squaw)
My
zírající s kovovou lhostejností
na štěrkem vysypaný základy
St. Martin-Kirche in Neugebäu
srovnanýho se zemí ve jménu ideologie
odplaty
A na ruiny hrobů Familie Blaschto
po kterejch se v zimě kloužou děti
jako paprsky slunce po nebeskejch tělesech
V těchto dnech vychází v nakladatelství Dauphin nová sbírka Marie Dolistové: O tvrdost kamene s ilustracemi Romana Szpuka. Zde několik ukázek.
Krajina svěcená deštěm bolesti, smutku, nostalgie vzpomínek,
deštěm tužeb, potřeb i dobyvačnosti.
Kusadla rypadla se prokousávají obdělávanou zemí
k temnému nitru pravěkých pralesů,
odkazu a paměti dávnověku.
A opět obnažené překryje zelený háv
se závojem rozlehlých šeptajících jezer,
krajiny zraňované
s pamětí rozdrcenou.
Krajiny vlnami vzlykající.
(okolí severočeského Duchcova – rekultivace
povrchových hnědouhelných dolů)
Hranice
(Moldava)
Co je hranice?
Něco končí
a něco začíná.
Stezkou po hraničních kamenech
strmě vzhůru a strmě dolů.
Dávné chvíle, které umřely…
Jen bílá oblaka
vykukující za travnatými hřbety,
vítr věčně honí po náhorních planinách
nad hroby i vzpomínkami.
V pátek 22. listopadu od 19 hodin se koná v Prostoru 39, Řehořova ul, Praha 3 - Žižkov vzpomínkový večer věnovaný "spořilovské víle", básnířce Vlastě Bakalové (1948-2014). Vystoupí na něm Kateřina Bolechová, Zora Šimůnková, Janele z Liků, Jonáš Hájek, Pavel Kukal, Radek Lehkoživ, Radana Šatánková, Petr Štengl a další. Večer se koná v rámci mezinárodního festivalu Den poezie.
Vlasta Bakalová se narodila v roce 1948 v židovské rodině na statku ve Veltrusech u Kralup nad Vltavou, ale dětství a mládí strávila v Sokolově, kam byla nucena její rodina přesídlit. Její otec byl až příliš nepohodlný komunistickému režimu a tak se ocitl ve vězení, majetek rodiny byl zabaven. V souvislosti s tím nemohla Vlasta studovat, takže se po většinu svého života živila jako servírka v restauracích. Nezahálela, vzdělávala se sama a později se provdala. Manželství však mělo krátké trvání. Dlouhou dobu žila sama a nakonec se provdala podruhé, za kováře Jiřího, se kterým žila téměř třicet let - zprvu ve Veltrusech a později v Praze. Celý život se věnovala poezii a říkala, že se stále učí psát... Vydala sbírku Koně mého otce (Belza Marek, 2011) a jak název napovídá, její otec byl hlavní postavou, která procházela většinou jejích básní.
(foto Kateřina Bolechová)
Básně z Písmáka: Vlasta Bakalová
Za básnířkou Vlastou Bakalovou
(historický apokryf na téma „jak to asi skutečně bylo.“)
-“Ještě tam prší?“
-“Ne, teď tam sněží.“
-“To se dalo čekat, že se na noc ochladí. Bůh s těmi, kdo jsou dnes na cestě.“ Ruce některých z přítomných se vznesly k čelům a naznačily kříž. Ani válka, která trvala už osmý rok z vyměřených třiceti, nevymýtila u nich některé zvyky.
-“Tady máte zrovna jedny takové, veliteli,“ prohodil ten, který prve vyhlížel z okna.
-“Kdo by se sem vláčel v tomhle nečase?“ mínil další.“Snad jenom nějací pohanští-“
_“Ticho, ksakru! Jazyk za zuby! Co když rozumějí po našem?“ okřikl ho velitel. Třebaže ležel v posteli, zakryt beránčími kožešinami až po krk, vyzařovala z něj autorita, kterou nemohlo snížit ani to, že byl oslovován tak prostě namísto hraběcího titulu, který mu náležel.
Příchozí na Turky nevypadali. Když se vymotali z dlouhých plášťů a setřásli sníh z klobouků, první z nich přistoupil blíž. Vzápětí ležícího muže osvítil záblesk poznání:
-“Ty, Kristiáne? Kde se tu bereš?“
-“Ovšemže já, Arnošte.Už přes dva týdny jedeme ve tvých stopách a teprve teď se potkáváme. To jsem tedy opravdu rád.“
-“No ano, také jsem rád, že tě zase vidím. Sedni si přece a vypravuj, jak ses dostal až sem. Urakovice. Taková díra. V životě by se o ní člověk nedověděl, nebýt toho, že jsme se tu museli zastavit, šlakovitá věc.“
-“To nic, nenamáhej se, Arnošte, já jsem všechno slyšel. Rozpustil jsi vojsko, děla dal do zástavy Bethlenovi a cestuješ do Benátek.“
-“Tak to jsi slyšel správně. Jen to mi vadí, že už tam nedojedu. Umírám, chlapče, je to tak. Ale nic si z toho nedělej, my staří vojáci to tak nebereme a co se války týká-“
_“Válka může trvat ještě pořádně dlouho, Arnošte,“ přerušil ho Kristián Brunšvický, kníže z Halberstadtu.
Strana 20 z 33
