Z korespondence na scénáři:
"Podobne jako Agent, ma i Basnik 007 svoje nepratele, kteri se jej snazi
zahubit na kazdém kroku (dva cerni agenti, dlouhovlasi a v cernych
kloboucich.) Lokajové pracují pro síly, které chtejí pohltit tento svet,
jejich cílem je rozpad at uz to nazveme jadernou rozbuskou nebo
realistickym pohledem na svet. Avsak agent má svojí tajnou zbran se
kterou úspesne mari reje kontraagentu. B007 má zelvu, jako tvora, který
pochází z dob velejesteru. Jeho klid a nulova mimika nese pamet celeho
sveta. Je vybyveny urputnosti a hlavne krunyrem. Nezastavi se pred nicim
a konec koncu se na jeho krunyr da vyryt basen jako poselstvi budoucim
generacim. Ten tvor prezil miliony let a vi.
Básník 007 je potulným zpevakem, v tom tkví jeho sila i slabost. Ale
jedna z mála metod, jak poezii vdechnout zivot.
Navzdory pronásledování a uspesnemu unikani pred agenty se nakonec 007
dostane do tesne blizkosti te sily, ktera stoji za zmarenim sveta.
podobne jako nejvyssi pohlavari v bondovkach mluvi k agentovi odnekud z
dalky, prostrednictvim reproduktoru, z obrazovek nebo prinejmensim
zakryti stinem, tak ve stejnem duchu promlouva skryta matka zpoza
otevrenych dveri. Situace bolestnejsi nez sedmero utrpeni agenta Bonda.
Nuze po dlouhém putování se agent dostal do nejvnitrnejsich osidel, i
kontraagenti se jaksi vytratili. Tak takhle to tedy je!, rekne si
basnik. Tady se asi uplatni ona zelvi revoluce, o niz jsme se bavili v
autobusu a dal nevim. Chce to nejaky vysvobozujici obraz. Urcite ho tam
dostaneme. Jde o to, ze se svet nezhrouti.
Take sy myslim, ze by se nekde hodilo pouzit ten rozhovor se sestrou o
dobre kladenych otazkach. Nemam v p=lanu klasicky hrany film. Musi to
byt neco na pomezi dokumetu a sledu pbrazu. Jo Britu tam chci jako
predstupen jejvnitrnejsi zkusenosti s posatavou matky. Tak jsem to vystrelil tak, jak to mam poruznu rozstrkane v hlave. Myslim
ze to dpopadne dobre. Nebal bych se zelviho tempa vyvoje filmu. Vime co
chceme a pujdeme za tim se stejnou svereposti. Ted uz vim, ze to pujde.
Agent
> Ahoj agente Jisko,
> hlasi se Basnik007. Dalsi verejna akce s harmonikou se kona v Cafeee na pul cesty, a to uz brzy - 1.4.2004, tedy na Aprila, ale April to neni - tedy pokud mi nevybuchne harmonikarka, jako se uz nekolikrat stalo (asi slapla na vybusnou ZELWU 007).
> Jo, v kolik hodin: je to od 18:30, mozna i venku. Bude to odpaleni akce Mesic blaznovstvi a mela bych to tam slavnostne zahajit prave ja. Bude tam mikrofon. Tak mi napis, jestli jsi v itinerari, a take mi posli tu KOSTRU scenare!
> Diky a hezke jaro!
> Basnik 007 alias Dumka"
Literatura a sociální realita
V poslední době se v české literatuře objevilo několik děl, které se dotýkají každodenní sociální reality, popisují sociální problémy a snaží se na ně v rámci své poetiky poukázat. Na tento večer jsme pozvali dva autory, kteří v nedávné době vydali nové knižní tituly. Svatava Antošová v polovině července 2021 básnickou knihu Diktátor píše báseň, kde se zabývá prekarizací- prizmatem vlastní zkušenosti, a Igor Malijevský, který na konci roku 2019 publikoval prózu Otevřený prostor, zobrazující svět korporací a práci v nich.
15. září od 18 hodin, Dům čtení Městské knihovny v Praze, Ruská 192/1455, Praha 10
Režisér k tomu podotýká: Dokument Pindíci je především velikým monologem Patrika Linharta o jeho sbírce pindíků, tedy figurek ze známé hry Člověče, nezlob se!, kolem které vytváří celý mytologický svět. Sám jsem tomu dal nějaký filmově výtvarný rámec. Prožíval jsem doslova rozkoš při stříhání filmu, když svět pindíků například ilustrují záběry na duchcovskou lagunu doprovázené hudbou Michaela Nymana, jeho předělávkami barokních mistrů. Svět Williama Hudsona, Jönse Regise nebo Rhina de Marigni, což jsou elity pindického světa, se tak prolnul s realitou, nebylo rozhodující, jestli žijeme ve světě pindíků nebo tady. Vyhrál jsem si s pindickým barokním divadlem, hudba Henry Purcell, pindickou kinematografií, remake Hitchcockových Ptáků, hudba Laibach s citací sprchové scény z Psycha… Původně jsem film plánoval celý animovaný. Takže tady je moje inspirace spíš švankmajerovská, než buňuelovská.
--KJB--
(kresby lze pokliknutím na pravý dolní roh zvětšit)
Noc končí
jako když šílenec
uléhá vedle mrtvé své,
než ven vyběhne
vstříc novým bolestem,
jako když milá usedne
do krystalů sněhu,
jen aby během dne
zmizela s hvězdami při obzoru.
Viděn skrz igelit a odspodu
viděn srdcem
do kterého otiskla svůj chrup marnost
sotva poprvé uhodilo do žeber
srdcem bijícím jak o závod a na přeskáčku
- ach jak ty pauzy bolely!
To už nebyla arytmie
to se schylovalo k puklině...
Viděn okem toho puklého srdce
jeví se svět jako nepřetržitý sled sledování
Skrze poslouchanou symfonii
čteny skryté úmysly
Skrze verš přesouvaný na hrbu básně
přes poušť sypanou místo pískem
montovnami
obstaveno bankovní konto
Skrze graffiti stříkané co dvě vteřiny
na chytrou zeď
určeny dědičné genetické predispozice
in vitro i per rectum
To už není anomálie
to je jaksi setrvalý stav
Zde jako jinde
po nástupu každé nové generace s jásotem
vyvařené z agónie války
nebo z krevních tučnic revoluce
prošlého data
Tam jako tady
po každém jejím neodvratném sestupu
do mezigenerační pustiny
kterou se prohnal bělovlasý meteorit
s kosou
Všude a napořád porodnice rozťaté
duněním uren
V životě kladeném na misky slunečních vah
krátce vychýleni na stranu světla
V smrti dětinsky brané na lehkou váhu
jednou provždy smýknuti do tmy
cípem půlměsíce
A všude a napořád od prvního
výkřiku hrůzy až k poslednímu střeženi
kamerami se záznamem…
K napsání tohoto článku mě přivedl můj dlouhotrvající zájem o svět Vikingů. Ze všeho, co jsem o nich četl, mi asi nejvíc utkvěla v paměti kniha Ludvíka Součka Cesta slepých ptáků, v níž dal autor těmto mořeplavcům a válečníkům vzlétnout až do kosmu a osídlit planetu Mars. Myslím, že více už pro ně udělat snad ani nemohl...
Vikingové sice nebyli příliš zbožní, ale zato dost tolerantní. (V tom se od dnešních Skandinávců moc nelišili). V pohanských dobách neměli zvláštní kněžskou třídu jako byli u Keltů druidové či žrecové u starých Slovanů. Zjednodušeně řečeno, otec rodiny byl zároveň obětníkem, ať byl bohatý nebo chudý, ale každý člověk, včetně otroků, mohl vztah k bohům projevovat soukromě.
Kromě již zmíněných obětí se nosily amulety, (nejčastěji miniatura Thorova kladiva), v určitých situacích přišlo na řadu vzývání či modlitby. Za posledních pohanských králů byla obětiště odpovídající jejich moci a bohatství: největší bylo v Uppsale. Byly přinášeny i oběti lidské -těmi se stávali většinou zajatci, někdy i křesťanští misionáři. Přesto však pokřesťanštění severských zemí proběhlo poměrně klidně a bez velkých společenských otřesů - jako podobně později vystřídala katolickou víru luteránská. Trvalo to dlouho a pohanská víra u některých lidi přetrvávala. Nezavrhli staré bohy zcela, jen je považovali za méně mocné než křesťanského Boha.
Nelze popřít, že mezi Vikingy bylo mnoho těch, co se nejvíc spoléhali sami na sebe a na své zbraně. K bohům se obraceli způsobem, který nejvíc připomínal starořímské: Dávám, abys dal, dělám, abys udělal. Jinou podobnost se světem antiky lze najít i v tom, že u Vikingů lidé i bohové jednají pod tlakem Osudu - na toto téma mají taky mnoho přísloví. Báli se urazit Osud, ale pojem bázně Boží jim byl neznám. To ovšem neznamená, že by člověk za nevhodný výrok nemohl být potrestán. O jednom z takových případů se zmiňuje Kniha o Islanďanech. Několik let před pokřesťanštěním Islandu byl Hjalti Skeggjason prohlášen psancem, když pronesl ze skály zákona urážlivé dvojverší proti bohyni Freye, (O tom blíže v Knize Hranice smíchu, kapitola Nerad bych vyl na bohy..., kde autor Jiří Starý rozebírá dvě staroseverské komické mytologické písně).
Strana 16 z 33
