Tento článek jsem napsal jako shrnutí několika pramenů, které by mi možná pomohly osvětlit otázku, proč se dal německý národ, jeden z nejkulturnějších a nejvzdělanějších v Evropě tak snadno obalamutit a vehnat na jatky druhé světové války – tedy pouhá dvě desetiletí po skončení té první… Krom toho mě speciálně k tématu svatého grálu přivedla moje záliba v cestování po hradech.
Nacistické hnutí vytvořilo z Německa, zničeného prohrou ve světové válce, reparacemi a následnou inflací v krátké době politicky, ekonomicky i vojensky silný stát. Úspěšná hospodářská politika prvních let po uchopení moci (od roku 1933) přesvědčila většinu německého národa, že nastoupená cesta je správná. Mnozí však nevěděli, či ani vědět nechtěli, že tyto úspěchy jsou vykoupeny terorizováním odpůrců a mimořádnou brutalitou proti všem, kdo by mohli vládu nacistů sebeméně ohrozit. To byla však jen jedna stránka věci: Vládnoucí skupina včetně samotného „vůdce“ Adolfa Hitlera byla přesvědčena o svém „vyšším poslání,“ které ospravedlňuje i nejhorší zločiny. Okultismus pak měl napomoci k dosažení konečného vítězství nejen v Německu, ale v celém světě.
Hledání odpovědi na otázku, proč nacisté přímo hořeli pro dávná tajemství a posvátné relikvie minulosti, že to hraničilo až s posedlostí, není jednoduché. Pro pochopení událostí ve 20. století je třeba vrátit se ještě o století nazpět. Jestliže je pro toto období charakteristické, že velké národy Evropy začínají vytvářet koloniální impéria (Velká Británie a Francie), Německo a Itálie prozatím usilují o národní sjednocení. V umění je to doba romantismu, který se často obrací do minulosti, inspiruje se pověstmi a mýty. Německo, v té době ještě rozdělené do velkého počtu států, státečků a svobodných měst, se skutečně má k čemu obracet; z jeho bohaté minulosti připomeňme zejména dobu Karla Velikého, vládnoucího říši, jež zabírala téměř celou západní Evropu, nebo pozdější slavné císaře, jejichž slovo bylo v evropské politice rozhodující. To byla druhá říše, od 15. století nazývaná Svatá říše římská národa německého, která zase byla pokračováním Římské říše, jak ji známe ze starověku. Další inspirační proud přicházel poněkud paradoxně z dob pohanství, chápaného jako doba silných, samostatných lidí, kteří mají blízko k přírodě a jejím tajemstvím. Zde nabízela své možnosti doba Vikingů s rozvinutým vypravěčstvím příběhů (ságy), různé pověsti a v neposlední řadě tajemné runy. Odtud nebylo daleko k přesvědčení, že germánská rasa byla vždy v čele pokroku, prošlapávala cestu budoucnosti. A co by mohlo být lepším dovršením této cesty, než ovládnutí celé Evropy a pak ještě dál? Ani s tím by se Germáni nespokojili. Opět se dostáváme ke zrůdné myšlence, že jedna rasa, jeden národ má nejen právo, ale i povinnost ovládnout svět a rozdrtit každého, kdo by se jí postavil…
(Kahleberg, Německo, 2016-2017)
Muselo se rovně
jen rovně
jinam byl zákaz vstupu
Závodilo se o prvenství
na umělém sněhu
V umělých úsecích lesa
mezi dvěma zeměmi
V umělé mlze
Skrze ni nebylo vidět
jak strusky staré krve
žilkují trať
Ani jak z oblohy
z toho přetékajícího sudu
plněného po staletí dehtem
odkapávají roztavené duše
Rovně
pořád rovně
znělo z navigace
Minout biatlon arénu
světelný billboard s portrétem
nejmocnější ženy Evropy
(jak dlouho ještě?)
Minout její stříbrolesklý pohled
připomínající nevytěžené lithium
pod povrchem
Vytěžíme ho chemickou cestou
říkalo jedno oko
A druhé na to: Genau…
Článek o České družině jsem původně napsal pro časopis 1. světová válka. Jelikož v letošním roce vzpomeneme 100. výročí založení Československé republiky, je dobré si připomenout, kdy, kde a jak to vlastně začalo. V Rusku byli Češi první, kdo začali organizovat vlastní vojsko a také nejpočetnější. Kromě toho mám k tématu i osobní vztah, protože můj dědeček z matčiny strany Alois Sviták byl legionářem v Rusku, jako voják 9.střeleckého pluku, který nesl jméno Karla Havlíčka Borovského. Do vlasti se vrátfil přes Vladivostok a Severní Ameriku...
Téměř vzápětí po vypuknutí válečného konfliktu, který vešel do dějin jako Velká nebo světová válka (označení „první světová válka“ vzniklo až mnohem později), začali Češi v zahraničí organizovat vojenské jednotky, které se měly zapojit do války proti Rakousko- Uhersku. Většina zahraničních Čechů nepovažovala habsburskou monarchii za svoji vlast a očekávala její porážku, která by otevřela českému národu cestu k samostatnému národnímu státu. Bylo by však nepřípustným zjednodušením tvrdit, že tak smýšleli všichni a hned od začátku. Málokdo by také na samém začátku války soudil, jak bude dlouhá a jak se po jejím skončení změní mapa Evropy… I sám Tomáš Garrigue Masaryk uvažoval ještě před válkou o federalistickém uspořádání monarchie a teprve poté, co koncem roku 1914 odešel do exilu, přijal za svou myšlenku české samostatnosti. Nevěděl přesně, zda do čela státu by měl být postaven někdo z příbuzných anglického krále (touto možností se zabýval poměrně dlouho), nebo zda by měl být nový český stát republikou, což u nás nemělo žádnou tradici. Že nakonec zvítězila poslední z možností, lze připsat zejména vlivu amerického prezidenta Wilsona.
Češi v Rusku byli jednak již několik desetiletí usedlí rolníci ve Volyňské gubernii. Zde žili v počtu asi 20.000, ale jako poddaní Ruské říše podléhali odvodní povinnosti v rámci carské armády. Do první české jednotky v Rusku tedy vstupovat nemohli. Jejich chvíle přišla až po pádu carského režimu, kdy se z původních českých jednotek staly legie, tehdy označované jako revoluční dobrovolná vojska, později zahraniční čs. vojska. Souhrnný název legie je až poválečný. Také ve druhé světové válce se volyňští Češi stali jedním ze zdrojů tehdejší československé armády v SSSR (do osvobozené vlasti přišla jako 1. Československý armádní sbor, krátce a neoficiálně Svobodovci).
Stará paracelsovská myšlenka, že lék od jedu odlišuje pouze podané množství, je nosnou rovinou kritické práce univerzitního neurologa Manfreda Spitzera: Kybernemoc! s podtitulem Jak nám digitalizovaný život ničí zdraví. Spitzer působí v německém Ulmu a už jeho předchozí kniha nazvaná příznačně Digitální demence s podtitulem Jak připravujeme sami sebe a naše děti o rozum vzbudila oprávněnou pozornost veřejnosti, zejména rodičů a pedagogů, kteří se potýkají s dětskou roztěkaností. Název knihy Kybernemoc! je v konci ozdobený vykřičníkem; tato použitá interpunkce má podtrhnout naléhavost, s jakou se téma knihy varovně obrací na čtenáře.
Spitzer v roli neurologa zdůrazňuje své zjištění, že klouzání prstem po tabletu v principu nenahradí klasické počítání na prstech ruky při výuce počtů, a tudíž naznačuje, že setkání dítěte s tabletem jako výukovým nástrojem by se mělo odehrát co nejpozději. Ba co víc - to všechno hlásal kriticky už v době, kdy nastupovala ideologie pokroku digitalizace v podobě diskutované akce „tablety do školek“. Sotva si dovedeme představit, že by elektronická chůvička stoprocentně nahrazovala prvotní interakci dětí s vezdejším civilizovaným světem. Leč současná kyberlobby nám nabízí jako všelék vymoženosti svých hraček. Nadváhy způsobené poleháváním u videoher nás má zbavit vhodná dietní aplikace, problémy ve škole spraví ten správný výukový program a na pocit osamělosti se předepisuje Facebook. Digitální média jsou nám doporučována jako univerzální všelék, ačkoliv se zde zaměňuje příčina za následek. Přesile okolí podléhají i rodiče dětí, kteří by jinak negativnímu vlivu médií rádi čelili.
Marie (Horymila, japonsky Jama-zuki) Dolistová vydala koncem roku 2017 v renomovaném nakladatelství DharmaGaia novou básnickou sbírku s názvem V dešťových kapkách: http://www.dharmagaia.cz/kniha/892-marie-dolistova-v-destovych-kapkach
Obsahuje haiku, která odrážejí čtyři roční doby – jaro, léto, podzim a zimu; úvodní slovo ke knize napsali Antonín Líman a Věra Bartošková. Sbírku doplňují autorčiny vlastní fotografie v podobě vodoznaků.
(z cyklu Jaro)
Zahradní altán
stůl, židle, les a srnky -
kde jste básníci!
*
V paprscích slunce
stříbřité vodní šípy
potokem letí
*
Kačer s kačenou
šlapou na místě v proudu
čas zastavuje
*
Smrk tančí s větrem
dotýká se obzorů
na stejném místě
*
V hromadě dřeva
vůně a teplo mrazů -
v tichu před kůlnou
(věnováno K. Starému)
To se tak někdy stane
že zmlkne jedno srdce
ale jako by jich zmlklo pět
Nejméně tolik srdcí
nosil Karel Starý
ve své hrudi
Nosil je i za ty
které sotva znal
- věděl o nich jen to
že ho cestou na hřbitov
o kus předešli
Oscar Ryba se kolem něj mihl
nepozorovaně
Celý zmáčený proklouzl
pootevřenou brankou
a hned za dřevěným křížem
s plechovým Kristem
zamířil k domku hrobníka
Věděl
že ve výklenku nad dveřmi
má schovanou láhev
na horší časy
Už už se pro ni natahoval
když vtom mu podrazila nohy
řeka
Ještě si pamatoval
jak ho k sobě stáhla ze skály
- a hle!
Nedala mu pokoj ani tady
po smrti
Strana 27 z 33
